BUDE HŮŘ. (NEBUDE)

Moje zlaté mamacitas!

Tolik z vás mi psalo o tom abych se s vámi podělila o můj den D. O den kdy se nám narodil Nathaniel.
A já chci! Opravdu.
Ale je to téma tak křehké a tak důležité, že se snažím vybírat slova.
Duležité je to proto, protože si to mohou přečíst budoucí maminky a já bych byla ráda aby po přečtení článku získaly sebevědomí, pozitivní myšlení a aby se v nich probudila síla a ne strach.
Poslední dobou totiž čtu příspěvky maminek, které rády sdílely na sociálních sítích svou těhotenskou cestu a upřímně mi bylo líto kolik strachu musely probudit. Chápu, že ne každá má to štěstí, že má těhotenství bez “vedlejších účinků“, ale když je potřeba s ostatními sdílet to nepříjemné, je velmi důležité sdílet i to krásné. A to většina z těchto maminek zapomínala a to hezké si užívaly jen doma potají.
Nevím jestli je to jen v naši zemi, ale vznikla taková moda stěžovat si na těhotenský stav.
Kňourat, sténat, utápět se v nepříjemných chvílích a čekat “kdy už to konečně vyleze“.

Musím říct, že tohle mi bylo celých těch devět měsíců dost líto.
Koukala jsem kolem a chtěla jsem sdílet, sdílet to jak mi je, jak si to užívám/neužívám, sdílet co mě čeká a co se se mnou a mým tělem děje.

Ale ať jsem se koukla kamkoliv, všude byly jenom maminky, které od prvního týdne měly kompletní výbavu v pokoji dítěte, ale pusu plnou řečí o tom jak jim je zle, jak se jim chce pořád čůrat, jak je bolí záda, otekají nohy, jak jsou tlusté, jak je to “děcko“ kope, jak jim nedá spát a hlavně už aby to bylo a aby to bylo rychle.

Strašně mě to mrzelo.

Říkala jsem si, že to tak přece vůbec nemůže být, že se rodí od začátku začátků a kdyby to mělo být něco tak strašného ,tak by jsme už přeci dávno vymřeli.
Četla jsem ty všechny možné časopisy a stahovala aplikace a byla vyděšená při každém přečtení článků s obsahem : příšerné nevolnosti!, kruté hemeroidy!, otravné přibírání!, vypadávání vlasů!, čůrání co pět minut! A další hrůza za hrůzou..
Pořád jsem si říkala, kdy to proboha příjde?!
Tak teď? Když teda budu na tom jevišti tak se pozvracím uprostřed písničky?
Když zazpívám Jsi můj pán tak se nakonci počůrám ?
Omdlím při děkovačce kvůli tlaku ?
Budu oteklá při natáčení ?
Budu nevrlá a podrážděná na partnera po ránu?
Malej mě bude kopat v noci a já se nevyspím?
Byla jsem ze všeho tolik vyděšená, že jsem si to zapomněla užívat.

Šla jsem tedy za mou mámou a tyto obavy ji řekla…
“Vůbec nic z toho se Ti dít nemusí, miláčku. Vše je tak jak si nastavíš, na co se připravíš a jak se k tomu postavíš. Když budeš chtít aby Ti bylo zle, tak ti zle bude. Když se budeš utápět v tom, že Tě všechno bolí, tak Tě to bude bolet více. Pro mne to bylo nejkrásnější období a užívala jsem si každou chvíli.“

Nutno podotknout, že mé mámě bylo 40, když mě čekala. Tady se dostáváme k tomu, že o věku to také není 🙂 .

A tak jsem se přestala bát a místo toho, jsem začala být připravená.

Ranní nevolnosti ?

Zkusila jsem se nasnídat alespoň trochu a pytlík jsem měla vždy při sobě. Opravdu vždy.
V prvních třech měsících, kdy jsem si pořád připadala jak po flámu, jsem točila Modrý kod často brzo ráno a někdy jsem musela vstávat i ve tři.

Nakoupila jsem si lízátka i bonbony proti nevolnosti. Ne vždy pomohly.
Občas jsem si srkla Coly, ale psychicky mi nejvíce pomáhalo opravdu to, že jsem si řekla, že prostě můžu.
Když mi bude zle v autě tak prostě zastavím, když mi bude zle na place tak prostě poprosím o chvilinku strpení a prostě si odskočím, to stejné i na divadle. Prostě se to omluví, mám na to právo a každý to musí pochopit.

Toto uvědomění mi pomohlo nejvíce. Přestala jsem se bát chodit mezi lidi a pracovat.
V tomto období jsem točila Modrý kód skoro každý den a do toho zkoušela muzikál Čas růží, bylo toho opravdu hodně.

Nejtěžší byl boj sám se sebou, když jsem měla chvíle kdy nademnou svítil velký nápis NEPŘÍJEMNOST.

Takové ty chvíle, kdy máte velkou potřebu odpovídat nepříjemně na každou banální otázku vašeho partnera nebo kohokoliv blízkého.

Pro partnera – Je důležité si uvědomit, že těhotná žena vám důvěřuje natolik, že tyto emoce pustí a vy si vše “vyžerete“ jen proto, že vás miluje a věří, že ji odpustíte, že to nějak skousnete. Vydržte. Pohlaďte ji a pochvalte jak to všechno zvládá.
Pro budoucí maminku – Nepoddávejte se tomu zase až tak. Je fajn, občas pustit otěže a vyřvat se na nevinného člověka, který vás miluje a skousne to, ale důležité je si to v čas uvědomit a nepouštět to pokaždé. Je to zbytečné. Jste těhotná ne nemocná a ovládat své nálady jde. A kdo říká, že ne, tak kecá a jen se vymlouvá! 🙂

.

.

Ale někdy je to opravdu těžké, člověk najednou nemá rád to co miloval, to co se mu líbilo nechápe a hlavně si zvyká i sám na sebe.

Když najednou rostou kila, zmenšují se kalhoty, trika…

V tu chvíli právě přichází partner, maminka, kamarádka, kteří vás musí ubezpečit, že jste stále krásné.
Vy jste. My jsme!! A většinou jste nejhezčí, jaké jste kdy byly. Jen je potřeba si to uvědomit a hlavně na to nezapomínat.

Já jsem v tomto období růstu zkoušela roli Anety v Času růží. Rostla jsem a rostla. Kostým mi najednou museli zvětšovat, z mé váhy 47kg bylo najednou za týden 52. Kolegové kolem házely fóry na to jak jsem těžká, jak jsem velká a dokonce, že jsem spolkla meloun a jestli už náhodou nebudu brzo rodit. A to jsem byla ve třetím měsíci !
Nikdo z nich to nemyslel zle, ale když to člověk slyší 6x do půlhodiny, začne ho to mrzet.
.

.

Těhotenství pro mne bylo vlastně zvláštní zjištění.
Byla jsem na začátku točení nového seriálu, zkoušela jsem novou hlavní roli a měla další nabídky a domluvené práce, to vše jsem musela odsunout. Otázka “Jak to všechno zvládneme?“mou hlavou i tak proběhla jen jednou.
Něco ve mně hluboko jako kdyby ožilo a vše nové pro něj bylo naprosto samozřejmé.
.

.

Nějakou dobu cca 3,4 měsíce jsem jen byla a nic moc neřešila. Hodně pracovala.
A pak jsem si jednoho dne řekla, že bych se přece jen měla na něco připravit, podívat se jak to chodí, co je vše potřeba a co není..
Projížděla jsem si instagram a vyjel na mne profil Jemného zrození.
Často je na svém profilu vzpomínám a doporučuju tuto stránku všem budoucím maminkám.
Mě to totiž naprosto uklidnilo. Jen více to podpořilo ten pocit ve mně, který jsem tam měla.
A to byl pocit, že vše zvládnu, že mé tělo ví nejlépe co má dělat. Že se rodilo odjakživa a že to bude krásné.
Tušila jsem to a nevím proč jsem to tak cítila. Strašně jsem se na všechno těšila.
Denně jsem se koukala na pozitivní videa z porodů a většina z nich byla o rození do vody, to mě taky uklidnilo, měla jsem potvrzené, že to jde. Toužila jsem po tom tak nějak vnitřně a já jsem strašně šťastná, že mi to nakonec vyšlo a do vody jsem opravdu rodila.
(Stránku Jemného zrození doporučuji stejně jako jejich kurzy. )
A tady to vše začalo. Najednou jsem pocítila sebevědomí, sebedůvěru, cítila jsem se krásná a silná.
Všechny melouny, zvětšené kostýmy, kila navíc mi příšly malicherné.
Začala jsem si uvědomovat jakou práci teď dělám, co mé tělo tvoří, a co je vše k tomu potřeba..
Že to vše se udělá ve mně samo, já tomu můžu jít jen naproti. Vitamíny, dobrou stravou, pozitivním myšlením a hlavně tím, že se budu starat o to jak a čím můžu pomoct aby se miminko mělo nejlépe.

To víte, že jsem občas měla nevolnosti.
Že se mi často chtělo čůrat.
Že jsem měla oteklé nohy.
Ale jak jsem psala výše, vždy jsem to nějak vyřešila a dívala se na to pozitivně.
Chtěla jsem sdílet to hezké a užívat si to, že jsem těhotná.
Že vytvářím dítě a děkovala jsem Bohu, že můžu zažít to, co některé ženy nemohou.

Cítila jsem, že mě samotné dělá dobře to, když jsem mohla nějakou budoucí maminku povzbudit a hodně z vás mi psalo, že jste i vy tím přišly o strachy, které jste vůči těhotenství měly.
Za to jsem nesmírně ráda, proto jsem se taky rozhodla napsat tento příspěvek.
Chci s vámi sdílet to, že těhotenství i porod může být nádherně pozitivní cesta s nádhernou tečkou. Že to nejsou jen upocené dny plné návalů, ale hlavně užasné chvíle prvního kopnutí, poslechnutí srdíčka a miminkovské škytavky.

Je důležité si občas společně “zafňukat“, ale nesmí se zapomínat sdílet i to krásné.
.

.

Jedna otravná věc mě přeci jen tížila. Syndrom neklidných nohou. Měla jsem ho jako dítě a v těhotenství se opět probudil.
Byly dny kdy jsem kvůli tomu šla spát až v šest ráno.
Nepříjemný pocit v nohou, který vás stále nutí nohy protahovat a hýbat s nimi.
Když jsem se ptala na radu co s tím, dostala se mi odpověd : Bude hůř.
Nebylo.
Byla to fascinující 9ti měsíční jízda plná nových poznání.

.

.

Nejkrásnější chvíle byla, když jsme šli na první kontrolu.

“Vy jste zpěvačka, že ? Tak uvidíme, jestli nám zazpívá…“
Pár sekund na to jsem uslyšela bít to jeho malé srdíčko, které se rozbušilo ten den poprvé.

Myslím, že i mé od té chvíle začalo bít radostněji.

.

.

.

Těhotenství je fascinující a pozitivní krásný proces.
Usmívej se a užívej si každé chvíle.

Každý den koukám jak vejr, že to co vedle mě leží, to co objímám, bylo nedávno uvnitř mě a tam to vše taky vzniklo. Z něčeho tak prťavého…
.

.

.

Původně jsem tento příspěvek chtěla napsat jako omluvu, že opět nestíhám přidat něco nového, protože tyto dny se prostě jen mazlí nebo usíná na mém bříšku, ale ruce začaly psát…a Nathaniel spí…
Tak děkuji za pozornost a příští týden tedy jak to bylo v den D … 🙂
.

.

.

Příště :

“Kde budeš rodit?“

“V Krnově.“

“V Krnově? To je hodina cesty!“

“Jo. Moc by se mi líbilo, kdyby to začalo kolem 4 ráno, to už hezky svítá a ptáci začínají zpívat, cesta od nás do Krnova je hrozně pěkná, tak bych měla uklidňující výhled a přitom by hrála Beyonce..“

“Prosím Tě, budeš ráda když………“

.

.

A tak mi o půl páté ráno praskla voda a já po krásné, ranní cestě do Krnova mezi kontrakcema zpívala s Beyoncé….