Těší mě, pane 2018!

Dobrý den, milý, mladý pane se jménem 2018.

Ó! Jak já si vás představuju! Jste krásný, moudrý, plný nových zážitků, přátel, práce, dětí!
Navrhuji spolupráci.
Přicházím s nabídkou mého času, který využiji naplno. Nebudu odkládat věci na “potom“, budu realizovat své plány hned. Splním si jakýkoliv sen se mi jen bude zdát hodný naplnění.
Budu psát, když to půjde a už nikdy nebudu slibovat kdy ten příští článek výjde, protože to mě pak udržuje v prapodivném stresu a pod tlakem (který si ještě k tomu člověk sám vytváří) se strašně špatně pracuje.
Budu uklízet pohozené ponožky a trika hned aniž by se stihli dotknout podlahy, budu se učit vařit.
Nikdy už neřeknu “Nechám to na ráno“, protože to nenechám na ráno. Ani na oběd ani na večeři. Musím hned.
Toť mé předsevzetí. Není bůh ví jaké a nesmí se brát jako jen další lednové řečičky.
Ono je to všechno totiž hrozně vážné a z jednoho ( či více) prostého avšak velmi silného, jasného důvodu.
Já jsem totiž hrozně často smutná. Ač to tak nevypadá. Vědoma si svého štěstí. Lásky která mě obklopuje, práce kterou mohu dělat, zdraví které slouží. Občas mě to tak popadne a já si nevím rady. Se sebou. A to je nejhorší. Ale já se právě rozhodla bojovat. Přeji si štastný život a svět. Pro dobré lidi kolem, ale nepomůžu tím, že z toho budu smutná či v noci v rohu naštvaná a z toho zoufalá.
Pomůžu tím, že ze sebe udělám dobrého člověka. Člověka lepšího. A ono to jde. Život je přiliš dlouhý na to, aby člověk kolem sebe jen kopal a nadával, že něco nejde. První to zkusím. Já vám totiž něco přiznám. Já to hrozně dlouho nezkoušela, jen zuřila, že to nejde.
Takže mladý pane 2018. Já se vám takto dávám. Otvírám se a za to, co mi všechno daroval váš starší bratr 2017, to vrátím vám svou prací, upřímnou láskou a štěstím z věcí, které se dějí a né smutkem z věcí, které se nedějí.
Budu psát když to půjde. Časově i hlavově.
Někdy to jde. Jednou toho napíšu spoustu, ale zrovna usínám..
Jednou toužím něco napsat, ale bojím se, že se mi budou smát Ti, co to přečtou.

Já ti mladý pane 2018 nabídnu jednu hrozně důležitou věc.
Nabízím Evu. Taková jaká doopravdy je i když to sama mnohdy nevím. Více nevím, než vím. A to je safra někdy boj. Bojovat sám se sebou je nejtěžší bitva.
Vím jediné. Že mě nenecháš prohrát. Teď už můžu jedině vyhrát.

Tohle je ale smutný článek, co ?
Ale né, neboj. Ono to bude taková sonda, jo ? Uvidíš jak to v té hlavě mám. Pokud budeš chtít, nabízím ti jít tou cestou se mnou. Občas se zasmějem, občas, když budu chtít sdílet, tak si zapláčem, jednou budeme tančit radostí a pak se třeba zavztekáme. Jednou mi poradíš Ty, jednou zase já Tobě. Hlavně pomalu. Krůček po krůčku. Raz dva tři, dva dva tři.
Jo, jsem hrozně negativní, pesimistický a melancholický člověk. Často se nezdá, viď ?
Chceš mě poznat ? Tady se Ti nabízím.
Jdu najít svou cestu poprvé úplně sama, ale s flotilou ochránců za mými zady. Můžu se opřít ? 🙂

Tak tedy…….

Mladý pane 2018, klapka….kamera……

E.